„Victorio, vítej v Londýně.“ řekla jsem si a rychle
nadechla a vydechla vzduch z plic.
Vstoupila jsem do vysokého domu a zaklepala na dveře
domovnice. Přišla mi otevřít stará, malá, vrásčitá paní, na které šlo poznat,
že už toho hodně zažila. Zpoza rohu na mě vrčela její kočička.
„Dobrý den, já jsem Flatcherová, mám tady koupený byt.“
nejistě jsem pronesla.
„Ano, už jsem tě čekala, máš číslo 8. Kdybys cokoliv potřebovala,
neboj se a přijď se mě zeptat. Bydlím v tomhle bytě sama s mojí
kočkou Frídou a vždycky přivítám jakoukoli návštěvu.“ řekla a ztratila se kdesi
do bytu pro klíče.
„Jo,to jsou ony. Opatrně s nimi, nemám náhradní.“
předala mi klíče.
„Budu se snažit je neztratit. Děkuji, nashledanou.“ usmála
jsem se a vyšla po schodech nahoru. Měla jsem štěstí, že můj byt byl
v prvním patře.
Když jsem vešla do bytu, uviděla jsem útulnou kuchyň, menší
obývací pokoj, velký výhled na Londýn, za který jsem byla moc ráda. Koupelna
byla ještě cítit savem, „ale to se vyvětrá“ pomyslela jsem si a
rychle jsem otevřela okna. Naproti obýváku se rýsovaly dveře do ložnice.
Jakmile jsem tam vstoupila uzřela jsem menší jednolůžkovou postel, na které
byly položeny zářivě bílé ručníky. V mém pokoji byla i velká nástěnka, na
kterou jsem si mohla cokoliv přivěsit. Nerozmýšlela jsem se a připíchla tam
fotky, na kterých byl táta a máma se mnou. Byla to jediná vzpomínka, kterou
jsem po mamince měla.
Sedla jsem si na postel, můj byt nebyl sice moc velký, ale
zato útulný, moc jsem si ho oblíbila.
„Ach..“ vzdychla jsem. Co tady budu dělat sama? Už teď se
cítím osaměle. Nemám tu nikoho, mámu, tátu ani Damiana. Ještě, že zítra začíná
škola, možná si konečně najdu kamarády, kteří mě nebudou soudit podle toho, kdy
jsem přišla do školy. Přemýšlela jsem a přitom si vybalovala věci do
skříní. „Měla bych si vyjít někam mezi lidi“ pomyslela jsem si,
převlékla se a už jsem běžela po schodech dolů, chtěla jsem prozkoumat Londýn a
najít si místečko, kde bych se cítila jako doma…
Žádné komentáře:
Okomentovat