O měsíc později:
Liam:
,,Co tomu Harrymu poslední dobou je? Měl bych si s ním
promluvit. Ve chvíli volného času se zavře do svého pokoje a stále se dívá na
kresbu, kterou mu před několika týdny dala ta holka z nákupního
centra, kde jsme měli autogramiádu.“ přemýšlel jsem nahlas.
„Harry, mohu jít dál?“ zaklepal jsem na dveře Harryho
pokoje.
„Okey.“ ozvalo se zpoza dveří a něco cvaklo v zámku.
„Proč se zamykáš? Nikdy ses nezamykal!“ chtěl jsem si
ujasnit jeho zvláštní, poslední dobou divné, chování.
„Vlastně ani nevím, od té doby, kdy jsem dostal tenhle
obrázek do ruky, – ukázal na Victoriinu kresbu – připomněl jsem si jaké to
bylo, když jsme ještě nebyli slavní. Mohli jsme dělat všechno, co chtěli, aniž
bychom přitom odháněli dotěrné fotografy.“ dořekl a potom dodal: „Prostě ten
obrázek pro mě zosobňuje naprostou svobodu.“
„Jo aha, už to chápu.“ Řekl jsem.
„No víš, je za tím ještě něco. Co když Victoria, teda ta
holka, co tohle nakreslila, je taky taková, jako ten obrázek, a mohla by
být pro mě ta pravá?“ zeptal se mě Harry.
„Áha, takže je za tím zase holka.“ začal jsem se smát a
Harry se začervenal.
„Tak rychle za ní, ať ti neuteče.“ pořád jsem se usmíval.
„Díky za radu, brácho!“ Harry mě plácl po zádech a utíkal
k telefonu.
Victoria:
„Victorio! Vic! Počkej na mě.“ uslyšela jsem hlas za mnou,
otočila jsem se a uzřela jsem tmavovlasého kluka, jak na mě mává. Už zdálky
jsem Tonnyho poznala, za ten měsíc jsem se s ním hodně sblížila, byl jako
můj bratr. Ale nějak jsem se obávala toho, že přátelství mezi klukem a holkou
nikdy nebude na sto procent fungovat.
„Někdy ti ten autobus vážně ujede.“ se smíchem jsem ho
přivítala.
„Co budeš dneska po škole dělat?“ zeptal se mě.
„Ještě nevím, měla bych pomoct paní domovnici s nákupem
a potom mám volno. Proč?“ otázala jsem.
„No, nechtěla bys zajít někam na čaj nebo třeba na večeři?“
mnul si ruce.
„Mám to brát jako rande?“ zasmála jsem se.
„No..Jestli bys neodmítla..Tak jo..“ začal koktat.
„Jo, šla bych.“ odpověděla jsem skromně.
„Dobře, domluvíme se ještě ve škole.“ dořekl a zamířil
k obchodu naproti naší školy.
Tonny je hodný chlapec, ale nevím, zda by z toho
mohlo být něco víc než jen přátelství, ale každopádně to můžeme zkusit, a když
to nevyjde, aspoň se dobře najím. Usmála jsem se sama pro sebe. Stejně,
pořád neumím zapomenout na Harryho, pořád citím na zádech jeho ruku, která mě
pohladila, když jsme se loučili. Vždyť jsem mu dala moji kresbu a pod ní je můj
podpis, ale proč by mě hledal? Vždyť jsem jenom normální holka, nejsem slavná,
nejsem modelka, nemám strašně bohatou rodinu, nemá cenu o tom přemýšlet.
Pustila jsem to z hlavy a zamířila jsem do školy…
Žádné komentáře:
Okomentovat