One step to paradise č.9

,,Můžu si přisednout?“ zeptal se mě Tonny. Školní dopoledne uběhlo příliš rychle a už jsem seděla u malého červeného stolu v místní jídelně, kde jsme my, jakožto studenti, chodili obědvat.

„Jasně, že jo. Nemusíš se ptát, když se mnou sedíš už měsíc, od začátku školního roku. Stejně tu jiné kamarády nemám, všichni už jsou „popárováni“.“ opověděla jsem Tonnymu.

„Dobře, už se ptát nebudu. Tak co, jak to dneska vidíš? V kolik půjdeme na tu večeři?“ otázal se a pustil se do oběda.

„Ach, málem bych zapomněla. V sedm večer u restaurace CLIPS?“ byla to moje oblíbená restaurace.

„Klidně, dobře, domluveno.“ všechna slova řekl zřetelně, abych je nepřeslechla, dojedl a opustil stůl.

Harry:

„Liame? Liame!“ volal jsem přes celý dům, byl jsem štěstím bez sebe, ale před tím než jsem to chtěl udělat, musel jsem se poradit s Liamem, byl jediný člověk, kterému jsem mohl všechno říct.

„Co je Harry? Křičíš tady jak nálesí!“ ozval se Liam.

„Volal jsem na tu uměleckou školu, kam chodí Vic a už mám adresu školy. Myslíš si, že Victoria tam ještě je? Mohl bych ji tam ještě zastihnout?“ měl jsem kopu otázek.

„Na nic nečekej a jeď, ale nezapomeň, v pět hodin odpoledne máme interview v tom rádiu.“ připomenul mi Liam.

„Díky.“ usmál jsem se, objal ho a utíkal jsem si pro bundu.

„Neboj, tvým novým autem uděláš na tu holku určitě dojem.“ volal na mě a lišácky mrknul.

„Ta holka se jmenuje Victoria!“ naposledy jsem na Liama zakřičel a už jsem byl v autě.

Victoria:

,,Kdybych tady tak měla nějakou kamárádku, ta by mi poradila, co si mám vzít na sebe.“ povzdechla jsem si a upírala pohled na podlouhlé zrcadlo, které bylo přibité na skříni naproti mé postele. Podívala jsem se na zámek skříně, měla jsem ještě zastaralou skříň na klíč, ale klíč jsem nikde neviděla. V tu chvíli jsem si na to vzpomněla, klíč jsem si nechala v mé školní skříňce.

Nasedla jsem na autobus a řítila jsem se zpátky do školy.

„Přece není ještě tak pozdě, škola by měla být otevřená.“ pomyslela jsem si a klepala nohou o zem. Za pár minut jsem přijela na místo, přede mnou se zvedala mohutná budova, škola.

Opustila jsem autobus a zamířila k hlavnímu vchodu, který byl k mé smůle zamčený. Zbýval mi už jen boční vchod. Pomalu jsem obešla školu a modlila se, aby byl vchod otevřen. S napětím jsem zatáhla za kliku, v zámku něco cvaklo, dveře do školy se otevřely a já si oddechla. Přišla jsem ke své skříňce a odemkla jsem ji, uvnitř se na mě usmívaly stříbrné klíče se zeleným trojlístkem od skříně.

„Úkol splněn.“ pomítlo se mi v hlavě, zrovna jsem se chystala opustit budovu školy a dokončit to, na co jsem se chystala před zrcadlem, když na mě zezadu někdo položil ruku…

One step to paradise č.8

O měsíc později:

Liam:

,,Co tomu Harrymu poslední dobou je? Měl bych si s ním promluvit. Ve chvíli volného času se zavře do svého pokoje a stále se dívá na kresbu, kterou mu před několika týdny dala ta holka z nákupního centra, kde jsme měli autogramiádu.“ přemýšlel jsem nahlas.

„Harry, mohu jít dál?“ zaklepal jsem na dveře Harryho pokoje.

„Okey.“ ozvalo se zpoza dveří a něco cvaklo v zámku.

„Proč se zamykáš? Nikdy ses nezamykal!“ chtěl jsem si ujasnit jeho zvláštní, poslední dobou divné, chování.

„Vlastně ani nevím, od té doby, kdy jsem dostal tenhle obrázek do ruky, – ukázal na Victoriinu kresbu – připomněl jsem si jaké to bylo, když jsme ještě nebyli slavní. Mohli jsme dělat všechno, co chtěli, aniž bychom přitom odháněli dotěrné fotografy.“ dořekl a potom dodal: „Prostě ten obrázek pro mě zosobňuje naprostou svobodu.“

„Jo aha, už to chápu.“ Řekl jsem.

„No víš, je za tím ještě něco. Co když Victoria, teda ta holka, co tohle nakreslila, je taky taková, jako ten obrázek, a mohla by být pro mě ta pravá?“ zeptal se mě Harry.

„Áha, takže je za tím zase holka.“ začal jsem se smát a Harry se začervenal.

„Tak rychle za ní, ať ti neuteče.“ pořád jsem se usmíval.

„Díky za radu, brácho!“ Harry mě plácl po zádech a utíkal k telefonu.

Victoria:

„Victorio! Vic! Počkej na mě.“ uslyšela jsem hlas za mnou, otočila jsem se a uzřela jsem tmavovlasého kluka, jak na mě mává. Už zdálky jsem Tonnyho poznala, za ten měsíc jsem se s ním hodně sblížila, byl jako můj bratr. Ale nějak jsem se obávala toho, že přátelství mezi klukem a holkou nikdy nebude na sto procent fungovat.

„Někdy ti ten autobus vážně ujede.“ se smíchem jsem ho přivítala.

„Co budeš dneska po škole dělat?“ zeptal se mě.

„Ještě nevím, měla bych pomoct paní domovnici s nákupem a potom mám volno. Proč?“ otázala jsem.

„No, nechtěla bys zajít někam na čaj nebo třeba na večeři?“ mnul si ruce.

„Mám to brát jako rande?“ zasmála jsem se.

„No..Jestli bys neodmítla..Tak jo..“ začal koktat.

„Jo, šla bych.“ odpověděla jsem skromně.

„Dobře, domluvíme se ještě ve škole.“ dořekl a zamířil k obchodu naproti naší školy.

Tonny je hodný chlapec, ale nevím, zda by z toho mohlo být něco víc než jen přátelství, ale každopádně to můžeme zkusit, a když to nevyjde, aspoň se dobře najím. Usmála jsem se sama pro sebe. Stejně, pořád neumím zapomenout na Harryho, pořád citím na zádech jeho ruku, která mě pohladila, když jsme se loučili. Vždyť jsem mu dala moji kresbu a pod ní je můj podpis, ale proč by mě hledal? Vždyť jsem jenom normální holka, nejsem slavná, nejsem modelka, nemám strašně bohatou rodinu, nemá cenu o tom přemýšlet. Pustila jsem to z hlavy a zamířila jsem do školy…

One step to paradise č.7

Neuvědomovala jsem si, co se kolem mě děje, vnímala jsem pouze tužku a papír, kreslila jsem náhodné lidi, kteří kolem mě prošli. Zachycovala jsem ty spokojené pohledy obyvatel Londýna, kteří si zrovna koupili něco na sebe nebo dárek pro své blízké. Přitom se mi v uších prostřednictvím iPodu střídali mé nejoblíbenější písně, písně One Direction.

Nejednou se v nákupním centru ozval ohlušující křik, byl to křik děvčat a následně začala hrát z reproduktorů centra melodie. Poznala jsem ji! Byla to písnička What makes you beautiful.

Vykulila jsem oči, sundala si sluchátka z uší a zírala před sebe. Přede mnou stál velký houf holek, které ječely, pištěly a byly tam i takové, kterým z očí tekly slzy.

„Co to je? Jsem ještě pořád v MOVISU? Uteklo mi něco za tu dobu, co jsem kreslila a nevnímala svět kolem sebe?“ Přemýšlela jsem.

„Už jen minuta a začne autogramiáda s One Direction!“ ozvalo se z reproduktoru, když dohrála píseň WMYB.

V tu chvíli už mi to pomalu docházelo. V malém útulném nákupním centru se konala autogramiáda. Nechápala jsem, proč jsem se o tom dozvěděla až teď, určitě musely být vyvěšeny plakáty. Musela jsem zachovat klid, i když jsem One Direction strašně zbožňovala, nechtěla jsem na sebe vzít podobu “ječící fanynky“, která by udělala všechno pro to, aby se mohla klukům podívat do očí. Uchopila jsem do pravé ruky tužku a začala jsem kreslit. Přišlo mi jako dobrý nápad zvěčnit tuto chvíli na papíře. Črtala jsem pohledy plné nadšení, překvapení a nervozity, ale hlavním terčem byl stůl, za kterým sedělo pět kluků s úsměvy od ucha k uchu.

I přes ten hluk jsem slyšela mnoho vět, které vznesly fanynky. Nesčetně krát jsem slýchávala větu: „Vezmeš si mě?“, která byla určená hlavně Niallovi. Za tu dobu, co jsem seděla a čertala na lavičce za velkým hloučkem fanynek, musel být už Niall snad tisíckrát zasnoubený. Musela jsem se tomu zasmát.

Fanynek ubývalo a já pořád kreslila. Nepřestala jsem ani ve chvíli, kdy už před stolem nebyla žádná fanynka. Zpozorovala jsem, že se na mě kluci dívají a šuškají si mezi sebou. „Zachovej klid, Vic, jen zachovej klid.“ Dokola jsem si v mysli opakovala. V tom přišel ke klukům bodyguard a pronesl něco ve smyslu: „Už tu stejně nikdo není, pojedeme.“ špatně jsem ho slyšela. Kluci se zvedli, ale nešli směrem bodyguarda, šli směrem ke mně. Srdce mi tlouklo jako splašené, nevěděla jsem, co mám dělat, ale zůstala jsem v klidu.

„Že by nám tu zbyla ještě jedna fanynka, která by si mě chtěla vzít?“ pronesl Niall a zeširoka se usmál.

„Promiň, ale myslím si, že srandu si můžete dělat z někoho jiného.“ oplatila jsem mu.

„Tak jsem to přece nemyslel, jen jsem čekal, že v té chvíli vyskočíš a budeš chtít autogram, objetí, cokoli, jako ostatní.“ řekl Niall.

„V tom tě asi zklamu.“ mrkla jsem na něj a podívala jsem se na zbytek skupiny, kteří sledovali, jak si s Niallem vyměňujeme názory.

„Víš ty vůbec, kdo jsme nebo nemáš ani páru?“ vmísil se do konverzace Louis.

„Kdo by vás neznal? Slavní One Direction! Áááááá…“ napodobila jsem jekot největších fandů a prohlížela si výtvory, které jsem během pár hodin vytvořila.

„Jo! Jsem dobrá, možná mi i uvěřili, že do nich nejsem blázen jako doopravdy. Vedeš si dobře Victorio. I když…“ pomyslela jsem si.

„Co to máš? Ty kreslíš?“ sedl si vedle mě Harry. ,,Harry Styles? Ach, můj nejoblíbenější člen skupiny, jak já ho zbožňuju.“ Proběhlo mi hlavou a mé srdce začalo tlouct ještě rychleji než předtím.

„Ano, chodím o pár bloků dál na “Londýnskou Školu Umění“, takže ano, kreslím.“ odpověděla jsem Harrymu a pousmála se.

„Můžu se podívat?“ žádal Harry.

„Ano! Všichni bychom se chtěli podívat.“ přimluvil se Liam.

„Není to nic extra, ale když chcete…“ pokrčila jsem rameny a podala jim blok, s mými kresbami. Sledovala jsem jejich výrazy, které byly plné úžasu, neubránila jsem se úsměvu.

„Podle mě to jsou ty nejhezčí kresby, které jsem kdy viděl.“ ozval se Zayn.

„Tak v tom s Tebou souhlasím!“ přidal se Louis.

„Děkuji moc.“ poděkovala jsem a zrudla jako jahoda.

„Už budeme muset jít, zanedlouho máme rozhovor v jednom místním rádiu. Můžu si tuhle kresbu vzít s sebou? Moc se mi líbí.“ Harry ukázal na papír, kde byl stůl, za kterým sedělo všech pět kluků zabraných do podepisování autogramů.

„Jasně, stejně bych to na nic neměla.“ usmála jsem se na něj, kluci se semnou rozloučili, Harry vstal s lavičky a přitom mě lehce pohladil po zádech.

„Jak se jmenuješ?“ zašeptal mi do ucha.

„Victoria, celé mé jméno máš pod obrázkem.“ ukázala jsem na svoji kresbu, kterou jsem mu dala. Zamával mi a všichni mizeli přede mnou, jako by je pomalu, ale jistě zahalovala mlha…

One step to paradise č.6

„….Doufám, že si to nepokazíte a tuto školu dokončíte jako profesionálové v pravém slova smyslu. To jenom na úvod a zítra budeme pokračovat, můžete jít domů.“ dořekla naše třídní a třídou se rozléhal obrovský potlesk. Rázem se všichni sbalili a utíkali na autobus.

„Ach, no, první den jsem si představoval trošku jinak, myslel jsem si, že tady budeme déle a navzájem se všichni více poznáme, možná, že to byla krapet naivní představa.“ promluvil na mě ten tmavovlasý kluk, vlastně Tonny.

„Moje řeč, ale aspoň tu někoho znám, Tebe.“ usmála jsem se a pokračovala ze třídy dolů po schodech.

„Myslíš, že bychom se mohli někdy setkat i po škole? Bydlím tady sám a potřebuji si s někým popovídat, víš v mé předešlé škole….“ rozpovídal se Tonny.

„Jejda, promiň, ale budu muset běžet k autobusu nebo mi ujede, stejně mám dneska ještě pracovní pohovor.“ skočila jsem mu do řeči, chtěla jsem si jej poslechnout až do konce, ale nebyl čas, tak jsem se rozhodla, že si popovídáme až zítra.

„Uvidíme se zítra.“ zamávala jsem na něj a řítila jsem se k autobusu. V dáli jsem ještě zahlédla jeho překvapený a zároveň zmatený výraz.

Nastoupila jsem jako poslední do autobusu a usadila se pěkně vzadu, byla jsem obklíčena středoškoláky. Rozhodla jsem jejich narážky ignorovat, zapnula jsem si iPod, do uší zastrčila sluchátka a poslouchala song “Gotta be you“.

Doufala jsem, že příchodem na vysokou se všechno změní. Vím, že dnes jsem ve škole strávila první den, ale vždy se všechno odvíjí od počátku. Věděla jsem, že ve škole se jako obvykle nezačlením do kolektivu a budu si muset vystačit sama. Vlastně jednoho kamaráda už mám Tonnyho! Myslím si, že časem by se z něj mohl stát můj nejlepší, ale vše ukáže čas.

Uviděla jsem New Yorker, obchod, do kterého jsem měla jít na pohovor, tudíž jsem vstala z místa, prodrala  se mezi středoškoláky a vystoupila z autobusu.

„Dobrý den.“ řekla jsem u pokladny.

„Dobrý, dobrý. Vy jste tu byla včera a chtěla jste práci prodavačky na poloviční úvazek kvůli škole, že?“ zeptala se mě jiná prodavačka, kterou jsem tady ještě neviděla.

„Ano, včera jsem tu byla, ale vaše vedoucí mi říkala, že její kolegyně jde na mateřskou a na venkovním skle bylo napsáno, že se hledá prodavačka na poloviční úvazek, o škole tady nebyla řeč, že bych odpolední kvůli ní nestíhala.“ zamotala jsem se do toho, co jsem zrovna říkala. Prodavačka zatřepala hlavou a dodala: „Stop, stop. Paní vedoucí teď na delší dobu onemocněla a obchod svěřila mně, jakožto její sestřenici, promiňte, ale v brzké době nemůžeme nikoho přijmout, omlouvám se, zkuste to za tři měsíce, to by se paní vedoucí měla vrátit.“ odbyla mě a naznačila mi něco jako „Když si nehodláš nic koupit, tak běž a už se nevracej, nechci mít další problémy.“ Aspoň tak jsem to pochopila a dala se na odchod.

Bloudila jsem ulicemi Londýna … „S penězi, které ti dal táta bys měla ještě chvíli vydržet, ale dřív nebo později si stejně musíš najít práci.“ Uslyšela jsem v mé hlavě hlas, jako by se do mých myšlenek nabourala máma, která se na mě teď určitě dívala z nebe. Někdy jsem si představovala, jak ji objímám, nechtěla jsem ji nikdy pustit. Věděla jsem, že z její smrti jsem se ještě zcela nedostala....

Zamířila jsem k svému oblíbenému obchodnímu centru MOVIS, vkročila jsem do něj a usadila jsem se na “mé“ lavičce. Vytáhla jsem si z tašky tužku, skicovací papír a rázem jsem na všechno zapomněla, existovala jsem jen já, tužka a rysy, které zbyly po tahu tužky na papíru…

One step to paradise č.5

,,Crrrr…“ uslyšela jsem zvuk budíku, ale ignorovala jsem ho, převalila jsem se v posteli na druhou stranu a znovu jsem usnula.

Ne mami, neodcházej! Neopouštěj mě!…křičela jsem ze spaní a v tu chvíli jsem probrala, otevřela jsem oči, které byly pokryty slzami. Zadívala jsem se na budík, ,,8:39?“, to musí být nějaký omyl, protřela jsem si oči, ale čas se nezměnil. Zmocnila se mě panika. „Já nechci přijít do školy pozdě a hned první den...“ přemýšlela jsem nahlas.

Vyučování začíná v 9:00h., doufala jsem, že to stihnu. Urychleně jsem vstala z postele, šla do útulné koupelny, z které jsem nehodlala vyjít dříve než budu vypadat k světu. Zanedlouho nezbylo ani památky po slzách, které jsem uronila na úkor mé “noční můry“.

Vyšla jsem z koupelny, vzala tašku, zamknula byt a uháněla jsem po schodech dolů až k široké ulici, kde jsem si zavolala taxík, protože velký červený double-decker mi už dávno ujel.

Žlutý taxík mě dovezl až k velké honosné stavbě, na které zářila velká cedule s názvem „Londýnská škola Umění“, usmála jsem se a představovala si ty krásné obrazy, které zde budu kreslit.

„Slečno, bude to dělat osm liber.“ ozval se taxikář.

„Promiňte, tady to je.“ otevřela jsem tašku a hledala v ní peněženku, nakonec jsem mu podala celých 10 liber, vrátil mi dvě nazpět a já jsem mohla opustit taxík.

Vkročila jsem do rozlehlé stavby a uviděla jsem velké zlaté lustry a mramorovou podlahu, nepřipadala jsem si jako ve škole, nýbrž v nějakém sále. Než jsem se stačila rozkoukat na rameno mi zaklepala nějaká holka.

„Ahoj, já jsem Isabell. Provádíme tady s kamarády nováčky po škole. Jsi nováček, že jo?“ zeptala se nejistým tónem.

„Čau, ano jsem nováček. Děkuji, že mě provedeš, protože sama bych se tu asi nevyznala.“ odpověděla jsem a prohlédla si ji. Byla to vysoká blondýna oblečená do růžového tílka a riflových kraťasů a na prsou měla připnutou visačku se jménem „Isabell Mouse“.

„…..zde je výtvarná učebna a tady je tvá třída, ve které budeš mít takzvané zázemí se svým novým kolektivem.“ dokončila své poutavé vyprávění o škole a nasměrovala ukazováček do místnosti, která se už plnila žáky. Procházela jsem mezi lavicemi a dívala se, jestli nebude někdo sedět sám a zjistila jsem, že skoro všichni tady mají aspoň jednoho človíčka, kterého znají. Já jsem tam neznala nikoho.

„Promiň, jsem tady dobře ve 1.C?“ otočil se ke mně vysoký tmavovlasý kluk s očima černýma jako tma.

„Ehm, ano, taky jsem teď přišla a nikoho tady neznám, ale jo, tohle je 1.C.“ vykoktala jsem ze sebe.

„Dobře, takže si můžu přisednout k Tobě?“ seděla jsem v lavici sama se strnulým výrazem.

„Já jsem Tonny, jak se jmenuješ ty?“ představil se, aby uvolnit to napětí, které mezi námi panovalo.

„Jo, klidně si přisedni, já jsem Victoria.“ podala jsem mu ruku, měl pevný stisk. V tu chvíli vstoupila do třídy naše nová třídní učitelka…

One step to paradise č.4

Zamířila jsem okouknout londýnské obchody a Londýňany. Potřebovala jsem si koupit nějaké to nové oblečení. V naší vesničce, kde jsem bydlela moc nové trendy neletěly, tudíž jsem musela trochu oživit šatník. Zamířila jsem k známému obchodu New Yorker, který je všude po celém světě. Je to jediný obchod, na který se mohu vždy spolehnout. Na vitríně visel papír a na něm bylo napsáno: „Sháníme novou prodavačku na poloviční úvazek, 18-35 let, zn. Spěchá!“ V tu chvíli mě napadlo, že bych si mohla občas vydělat, když je to jen na poloviční úvazek. Mohla bych stíhat práci i školu. Jsem už přece jenom plnoletá. Za zeptání nic nedám. Vkročila jsem do obchodu, nějakou chvíli jsem si procházela oblečení, nějaké jsem si vybrala a šla ho zaplatit.

„Dobrý den.“ ozvala se prodavačka.

„Krásný den.“ odpověděla jsem s úsměvem.

„Venku jsem viděla na skle připnutý papír, hledáte ještě prodavačku?“ zeptala jsem se nejistě.

„Vy byste měla zájem? Ale to je výborné. Má kolegyně jde na mateřskou a teď to tu budu vést jenom já.“ řekla a pak pokračovala: „Dobře, přijďte zítra a domluvíme se.“

„Děkuji vám mockrát, sice mám školu, ale odpoledne přijdu a nějak to domluvíme, zatím děkuji, nashledanou.“ pokynula jsem rukou a dala se na odchod.

Měla jsem oblečení, práci, školu. Teď mi jen scházelo místečko, kde bych se cítila jako doma.

Prošla jsem skoro celé okolí, ale nikde jsem se sama sebou necítila. Poslední mou nadějí bylo nákupní centrum „MOVIS“, které nebylo přeplněné lidmi, jako obvyklá nákupní centra. Stálo na okraji čtvrti, ve které jsem bydlela. Bylo menší, prosklené a když jsem kolem něj procházela cítila jsem vůni bazalky. Nedalo mi to, musela jsem do něj vstoupit. Vevnitř to vypadalo o dost větší. Procházela jsem se centrem a jedno místo mi padlo do oka. Byla to menší lavička asi tak pro tři lidi, hned jsem věděla, že je “to“ pravé místo. Sedla jsem si, položila tašky a zavřela oči. Pořád jsem cítila bazalku, vedle v obchůdku bylo květinářství, tudíž jsem ucítila vůni čerstvých květin a v tom okamžiku mi začala šumět v uších naše bystrouška, která protékala vesničkou. Zasněně jsem pootevřela oči a naproti jsem uviděla obchůdek, ve kterém se prodávaly vodní mlýny a okrasné předměty, které produkovaly vodu. Ano, to bylo místo, které jsem potřebovala. Najednou mě přepadla úzkost. Vzpomněla jsem si, že jsem zde, v tom velkoměstě nazvaném Londýn, sama bez nikoho. Nutně jsem potřebovala někoho, kdo by mi porozuměl. Jediný, kdo mi v tu chvíli proběhl hlavou byl Harry z boybandu One Direction. Milovala jsem je a milovala jsem ho. Věděla jsem o něm skoro vše, internet je velmi zajímavá věc, tolik věcí se na něm mohu dozvědět. Ale má bláhová představa, že někdo tak slavný, pozorný a dokonalý jako je on by mě měl rád, byla absurdní. On? On mohl mít každičkou holku, kterou by si přál, já jsem pro něj jen jedna z milionu fanynek, které čekají na jeho podpis.

Z mého hlubokého přemýšlení mě probrala až skupinka ječících dětí, kteří se radovali z dárku, který jim koupili jejich rodiče.

Řekla jsem si, že pro dnešek toho cestovaní už stačí a zítra půjdu s klidem do školy a najdu si tam kamarády a hlavně; zapomenu na svůj vysněný život, který tvoří má fantazie, jen abych zapomněla na realitu.

Za půlhodinu jsem přišla do mého nového “domova“, bytu č.8. Bylo už pozdě, pustila jsem si do uší písničku „More than this“ a usínala jsem, sama samotinká ztracená v tomto světě mezi realitou a fantazií…

One step to paradise č.3

„Victorio, vítej v Londýně.“ řekla jsem si a rychle nadechla a vydechla vzduch z plic.

Vstoupila jsem do vysokého domu a zaklepala na dveře domovnice. Přišla mi otevřít stará, malá, vrásčitá paní, na které šlo poznat, že už toho hodně zažila. Zpoza rohu na mě vrčela její kočička.

„Dobrý den, já jsem Flatcherová, mám tady koupený byt.“ nejistě jsem pronesla.

„Ano, už jsem tě čekala, máš číslo 8. Kdybys cokoliv potřebovala, neboj se a přijď se mě zeptat. Bydlím v tomhle bytě sama s mojí kočkou Frídou a vždycky přivítám jakoukoli návštěvu.“ řekla a ztratila se kdesi do bytu pro klíče.

„Jo,to jsou ony. Opatrně s nimi, nemám náhradní.“ předala mi klíče.

„Budu se snažit je neztratit. Děkuji, nashledanou.“ usmála jsem se a vyšla po schodech nahoru. Měla jsem štěstí, že můj byt byl v prvním patře.

Když jsem vešla do bytu, uviděla jsem útulnou kuchyň, menší obývací pokoj, velký výhled na Londýn, za který jsem byla moc ráda. Koupelna byla ještě cítit savem, „ale to se vyvětrá“ pomyslela jsem si a rychle jsem otevřela okna. Naproti obýváku se rýsovaly dveře do ložnice. Jakmile jsem tam vstoupila uzřela jsem menší jednolůžkovou postel, na které byly položeny zářivě bílé ručníky. V mém pokoji byla i velká nástěnka, na kterou jsem si mohla cokoliv přivěsit. Nerozmýšlela jsem se a připíchla tam fotky, na kterých byl táta a máma se mnou. Byla to jediná vzpomínka, kterou jsem po mamince měla.

Sedla jsem si na postel, můj byt nebyl sice moc velký, ale zato útulný, moc jsem si ho oblíbila.

„Ach..“ vzdychla jsem. Co tady budu dělat sama? Už teď se cítím osaměle. Nemám tu nikoho, mámu, tátu ani Damiana. Ještě, že zítra začíná škola, možná si konečně najdu kamarády, kteří mě nebudou soudit podle toho, kdy jsem přišla do školy. Přemýšlela jsem a přitom si vybalovala věci do skříní. „Měla bych si vyjít někam mezi lidi“ pomyslela jsem si, převlékla se a už jsem běžela po schodech dolů, chtěla jsem prozkoumat Londýn a najít si místečko, kde bych se cítila jako doma…