One step to paradise č.5

,,Crrrr…“ uslyšela jsem zvuk budíku, ale ignorovala jsem ho, převalila jsem se v posteli na druhou stranu a znovu jsem usnula.

Ne mami, neodcházej! Neopouštěj mě!…křičela jsem ze spaní a v tu chvíli jsem probrala, otevřela jsem oči, které byly pokryty slzami. Zadívala jsem se na budík, ,,8:39?“, to musí být nějaký omyl, protřela jsem si oči, ale čas se nezměnil. Zmocnila se mě panika. „Já nechci přijít do školy pozdě a hned první den...“ přemýšlela jsem nahlas.

Vyučování začíná v 9:00h., doufala jsem, že to stihnu. Urychleně jsem vstala z postele, šla do útulné koupelny, z které jsem nehodlala vyjít dříve než budu vypadat k světu. Zanedlouho nezbylo ani památky po slzách, které jsem uronila na úkor mé “noční můry“.

Vyšla jsem z koupelny, vzala tašku, zamknula byt a uháněla jsem po schodech dolů až k široké ulici, kde jsem si zavolala taxík, protože velký červený double-decker mi už dávno ujel.

Žlutý taxík mě dovezl až k velké honosné stavbě, na které zářila velká cedule s názvem „Londýnská škola Umění“, usmála jsem se a představovala si ty krásné obrazy, které zde budu kreslit.

„Slečno, bude to dělat osm liber.“ ozval se taxikář.

„Promiňte, tady to je.“ otevřela jsem tašku a hledala v ní peněženku, nakonec jsem mu podala celých 10 liber, vrátil mi dvě nazpět a já jsem mohla opustit taxík.

Vkročila jsem do rozlehlé stavby a uviděla jsem velké zlaté lustry a mramorovou podlahu, nepřipadala jsem si jako ve škole, nýbrž v nějakém sále. Než jsem se stačila rozkoukat na rameno mi zaklepala nějaká holka.

„Ahoj, já jsem Isabell. Provádíme tady s kamarády nováčky po škole. Jsi nováček, že jo?“ zeptala se nejistým tónem.

„Čau, ano jsem nováček. Děkuji, že mě provedeš, protože sama bych se tu asi nevyznala.“ odpověděla jsem a prohlédla si ji. Byla to vysoká blondýna oblečená do růžového tílka a riflových kraťasů a na prsou měla připnutou visačku se jménem „Isabell Mouse“.

„…..zde je výtvarná učebna a tady je tvá třída, ve které budeš mít takzvané zázemí se svým novým kolektivem.“ dokončila své poutavé vyprávění o škole a nasměrovala ukazováček do místnosti, která se už plnila žáky. Procházela jsem mezi lavicemi a dívala se, jestli nebude někdo sedět sám a zjistila jsem, že skoro všichni tady mají aspoň jednoho človíčka, kterého znají. Já jsem tam neznala nikoho.

„Promiň, jsem tady dobře ve 1.C?“ otočil se ke mně vysoký tmavovlasý kluk s očima černýma jako tma.

„Ehm, ano, taky jsem teď přišla a nikoho tady neznám, ale jo, tohle je 1.C.“ vykoktala jsem ze sebe.

„Dobře, takže si můžu přisednout k Tobě?“ seděla jsem v lavici sama se strnulým výrazem.

„Já jsem Tonny, jak se jmenuješ ty?“ představil se, aby uvolnit to napětí, které mezi námi panovalo.

„Jo, klidně si přisedni, já jsem Victoria.“ podala jsem mu ruku, měl pevný stisk. V tu chvíli vstoupila do třídy naše nová třídní učitelka…