One step to paradise č.4

Zamířila jsem okouknout londýnské obchody a Londýňany. Potřebovala jsem si koupit nějaké to nové oblečení. V naší vesničce, kde jsem bydlela moc nové trendy neletěly, tudíž jsem musela trochu oživit šatník. Zamířila jsem k známému obchodu New Yorker, který je všude po celém světě. Je to jediný obchod, na který se mohu vždy spolehnout. Na vitríně visel papír a na něm bylo napsáno: „Sháníme novou prodavačku na poloviční úvazek, 18-35 let, zn. Spěchá!“ V tu chvíli mě napadlo, že bych si mohla občas vydělat, když je to jen na poloviční úvazek. Mohla bych stíhat práci i školu. Jsem už přece jenom plnoletá. Za zeptání nic nedám. Vkročila jsem do obchodu, nějakou chvíli jsem si procházela oblečení, nějaké jsem si vybrala a šla ho zaplatit.

„Dobrý den.“ ozvala se prodavačka.

„Krásný den.“ odpověděla jsem s úsměvem.

„Venku jsem viděla na skle připnutý papír, hledáte ještě prodavačku?“ zeptala jsem se nejistě.

„Vy byste měla zájem? Ale to je výborné. Má kolegyně jde na mateřskou a teď to tu budu vést jenom já.“ řekla a pak pokračovala: „Dobře, přijďte zítra a domluvíme se.“

„Děkuji vám mockrát, sice mám školu, ale odpoledne přijdu a nějak to domluvíme, zatím děkuji, nashledanou.“ pokynula jsem rukou a dala se na odchod.

Měla jsem oblečení, práci, školu. Teď mi jen scházelo místečko, kde bych se cítila jako doma.

Prošla jsem skoro celé okolí, ale nikde jsem se sama sebou necítila. Poslední mou nadějí bylo nákupní centrum „MOVIS“, které nebylo přeplněné lidmi, jako obvyklá nákupní centra. Stálo na okraji čtvrti, ve které jsem bydlela. Bylo menší, prosklené a když jsem kolem něj procházela cítila jsem vůni bazalky. Nedalo mi to, musela jsem do něj vstoupit. Vevnitř to vypadalo o dost větší. Procházela jsem se centrem a jedno místo mi padlo do oka. Byla to menší lavička asi tak pro tři lidi, hned jsem věděla, že je “to“ pravé místo. Sedla jsem si, položila tašky a zavřela oči. Pořád jsem cítila bazalku, vedle v obchůdku bylo květinářství, tudíž jsem ucítila vůni čerstvých květin a v tom okamžiku mi začala šumět v uších naše bystrouška, která protékala vesničkou. Zasněně jsem pootevřela oči a naproti jsem uviděla obchůdek, ve kterém se prodávaly vodní mlýny a okrasné předměty, které produkovaly vodu. Ano, to bylo místo, které jsem potřebovala. Najednou mě přepadla úzkost. Vzpomněla jsem si, že jsem zde, v tom velkoměstě nazvaném Londýn, sama bez nikoho. Nutně jsem potřebovala někoho, kdo by mi porozuměl. Jediný, kdo mi v tu chvíli proběhl hlavou byl Harry z boybandu One Direction. Milovala jsem je a milovala jsem ho. Věděla jsem o něm skoro vše, internet je velmi zajímavá věc, tolik věcí se na něm mohu dozvědět. Ale má bláhová představa, že někdo tak slavný, pozorný a dokonalý jako je on by mě měl rád, byla absurdní. On? On mohl mít každičkou holku, kterou by si přál, já jsem pro něj jen jedna z milionu fanynek, které čekají na jeho podpis.

Z mého hlubokého přemýšlení mě probrala až skupinka ječících dětí, kteří se radovali z dárku, který jim koupili jejich rodiče.

Řekla jsem si, že pro dnešek toho cestovaní už stačí a zítra půjdu s klidem do školy a najdu si tam kamarády a hlavně; zapomenu na svůj vysněný život, který tvoří má fantazie, jen abych zapomněla na realitu.

Za půlhodinu jsem přišla do mého nového “domova“, bytu č.8. Bylo už pozdě, pustila jsem si do uší písničku „More than this“ a usínala jsem, sama samotinká ztracená v tomto světě mezi realitou a fantazií…