„….Doufám, že si to nepokazíte a tuto školu dokončíte jako
profesionálové v pravém slova smyslu. To jenom na úvod a zítra budeme
pokračovat, můžete jít domů.“ dořekla naše třídní a třídou se rozléhal obrovský
potlesk. Rázem se všichni sbalili a utíkali na autobus.
„Ach, no, první den jsem si představoval trošku jinak,
myslel jsem si, že tady budeme déle a navzájem se všichni více poznáme, možná,
že to byla krapet naivní představa.“ promluvil na mě ten tmavovlasý
kluk, vlastně Tonny.
„Moje řeč, ale aspoň tu někoho znám, Tebe.“ usmála jsem se a
pokračovala ze třídy dolů po schodech.
„Myslíš, že bychom se mohli někdy setkat i po škole? Bydlím
tady sám a potřebuji si s někým popovídat, víš v mé předešlé škole….“
rozpovídal se Tonny.
„Jejda, promiň, ale budu muset běžet k autobusu nebo mi
ujede, stejně mám dneska ještě pracovní pohovor.“ skočila jsem mu do řeči,
chtěla jsem si jej poslechnout až do konce, ale nebyl čas, tak jsem se
rozhodla, že si popovídáme až zítra.
„Uvidíme se zítra.“ zamávala jsem na něj a řítila jsem se
k autobusu. V dáli jsem ještě zahlédla jeho překvapený a zároveň
zmatený výraz.
Nastoupila jsem jako poslední do autobusu a usadila se pěkně
vzadu, byla jsem obklíčena středoškoláky. Rozhodla jsem jejich narážky
ignorovat, zapnula jsem si iPod, do uší zastrčila sluchátka a poslouchala song
“Gotta be you“.
Doufala jsem, že příchodem na vysokou se všechno změní.
Vím, že dnes jsem ve škole strávila první den, ale vždy se všechno odvíjí od
počátku. Věděla jsem, že ve škole se jako obvykle nezačlením do kolektivu a
budu si muset vystačit sama. Vlastně jednoho kamaráda už mám Tonnyho! Myslím
si, že časem by se z něj mohl stát můj nejlepší, ale vše ukáže čas.
Uviděla jsem New Yorker, obchod, do kterého jsem měla jít na
pohovor, tudíž jsem vstala z místa, prodrala se mezi středoškoláky a
vystoupila z autobusu.
„Dobrý den.“ řekla jsem u pokladny.
„Dobrý, dobrý. Vy jste tu byla včera a chtěla jste práci
prodavačky na poloviční úvazek kvůli škole, že?“ zeptala se mě jiná prodavačka,
kterou jsem tady ještě neviděla.
„Ano, včera jsem tu byla, ale vaše vedoucí mi říkala, že
její kolegyně jde na mateřskou a na venkovním skle bylo napsáno, že se hledá
prodavačka na poloviční úvazek, o škole tady nebyla řeč, že bych odpolední
kvůli ní nestíhala.“ zamotala jsem se do toho, co jsem zrovna říkala.
Prodavačka zatřepala hlavou a dodala: „Stop, stop. Paní vedoucí teď na delší
dobu onemocněla a obchod svěřila mně, jakožto její sestřenici, promiňte, ale
v brzké době nemůžeme nikoho přijmout, omlouvám se, zkuste to za tři měsíce, to by se paní vedoucí měla vrátit.“
odbyla mě a naznačila mi něco jako „Když si nehodláš nic koupit, tak běž a
už se nevracej, nechci mít další problémy.“ Aspoň tak jsem to pochopila a
dala se na odchod.
Bloudila jsem ulicemi Londýna … „S penězi, které ti dal táta
bys měla ještě chvíli vydržet, ale dřív nebo později si stejně musíš najít
práci.“ Uslyšela jsem v mé hlavě hlas, jako by se do mých myšlenek
nabourala máma, která se na mě teď určitě dívala z nebe. Někdy jsem si
představovala, jak ji objímám, nechtěla jsem ji nikdy pustit. Věděla jsem, že
z její smrti jsem se ještě zcela nedostala....
Zamířila jsem k svému oblíbenému obchodnímu centru MOVIS, vkročila
jsem do něj a usadila jsem se na “mé“ lavičce. Vytáhla jsem si z tašky
tužku, skicovací papír a rázem jsem na všechno zapomněla, existovala jsem jen
já, tužka a rysy, které zbyly po tahu tužky na papíru…
Žádné komentáře:
Okomentovat