,,Můžu si přisednout?“ zeptal se mě Tonny. Školní dopoledne
uběhlo příliš rychle a už jsem seděla u malého červeného stolu v místní
jídelně, kde jsme my, jakožto studenti, chodili obědvat.
„Jasně, že jo. Nemusíš se ptát, když se mnou sedíš už měsíc,
od začátku školního roku. Stejně tu jiné kamarády nemám, všichni už jsou
„popárováni“.“ opověděla jsem Tonnymu.
„Dobře, už se ptát nebudu. Tak co, jak to dneska vidíš?
V kolik půjdeme na tu večeři?“ otázal se a pustil se do oběda.
„Ach, málem bych zapomněla. V sedm večer u restaurace
CLIPS?“ byla to moje oblíbená restaurace.
„Klidně, dobře, domluveno.“ všechna slova řekl zřetelně,
abych je nepřeslechla, dojedl a opustil stůl.
Harry:
„Liame? Liame!“ volal jsem přes celý dům, byl jsem štěstím
bez sebe, ale před tím než jsem to chtěl udělat, musel jsem se poradit
s Liamem, byl jediný člověk, kterému jsem mohl všechno říct.
„Co je Harry? Křičíš tady jak nálesí!“ ozval se Liam.
„Volal jsem na tu uměleckou školu, kam chodí Vic a už mám
adresu školy. Myslíš si, že Victoria tam ještě je? Mohl bych ji tam ještě
zastihnout?“ měl jsem kopu otázek.
„Na nic nečekej a jeď, ale nezapomeň, v pět hodin
odpoledne máme interview v tom rádiu.“ připomenul mi Liam.
„Díky.“ usmál jsem se, objal ho a utíkal jsem si pro bundu.
„Neboj, tvým novým autem uděláš na tu holku určitě dojem.“
volal na mě a lišácky mrknul.
„Ta holka se jmenuje Victoria!“ naposledy jsem na Liama
zakřičel a už jsem byl v autě.
Victoria:
,,Kdybych tady tak měla nějakou kamárádku, ta by mi
poradila, co si mám vzít na sebe.“ povzdechla jsem si a upírala pohled na
podlouhlé zrcadlo, které bylo přibité na skříni naproti mé postele. Podívala
jsem se na zámek skříně, měla jsem ještě zastaralou skříň na klíč, ale klíč
jsem nikde neviděla. V tu chvíli jsem si na to vzpomněla, klíč jsem si
nechala v mé školní skříňce.
Nasedla jsem na autobus a řítila jsem se zpátky do školy.
„Přece není ještě tak pozdě, škola by měla být otevřená.“
pomyslela jsem si a klepala nohou o zem. Za pár minut jsem přijela na místo,
přede mnou se zvedala mohutná budova, škola.
Opustila jsem autobus a zamířila k hlavnímu vchodu,
který byl k mé smůle zamčený. Zbýval mi už jen boční vchod. Pomalu jsem
obešla školu a modlila se, aby byl vchod otevřen. S napětím jsem zatáhla
za kliku, v zámku něco cvaklo, dveře do školy se otevřely a já si
oddechla. Přišla jsem ke své skříňce a odemkla jsem ji, uvnitř se na mě
usmívaly stříbrné klíče se zeleným trojlístkem od skříně.
„Úkol splněn.“ pomítlo se mi v hlavě, zrovna jsem se
chystala opustit budovu školy a dokončit to, na co jsem se chystala před
zrcadlem, když na mě zezadu někdo položil ruku…
