One step to paradise č.2

„Tati, vážně mi budeš moc chybět!“ objala jsem tátu a chystala se vyjít z domu.

„Já vím, Victorie, ale holt máš už byt v Londýně, školu a velkou kariéru. Vkládám do Tebe naděje dítě.“ pronesl tatínek a v očích se mu zablýskaly slzy.

„Neboj, na Vánoce přijedu zpátky za Tebou, ale teď už musím letět, protože mi odjede autobus na letiště.“ Znovu jsem ho objala a zamířila k autobusu, který stál na zastávce před naším domečkem.

„A nezapomeň Vic! Spoléhej jen na sebe!“ volal za mnou táta, ale já už jsem mu na to neodpověděla, poněvadž jsem už stála na schodech autobusu.

Řidiči jsem oznámila: „K Letišti prosím.“ a dala jsem mu drobné. Řidič se usmál a vrátil mi desetník. Posadila jsem se na sedadlo a neotáčela jsem se zpět, protože pohled na mávajícího tátu bych nesnesla.

Autobus uháněl až k letišti, kde jsem vystoupila. Pak jsem šla na odbavení zavazadel a čekala na pokyn k nástupu do letadla. Až když jsem se řádně usadila, přemýšlela jsem s walkmanem v uších. Zrovinka mi zněla má nejoblíbenější píseň; Moments od One Direction. Nechtěla jsem přijmout představu, že teď jsem už na světě skoro sama. Damian se odstěhoval za školou na druhý konec, než jsem byla já.

„Co je to za hluk?“ pomyslela jsem si.

Zjistila jsem, že ještě neodlétáme, místo toho si vedle mě sedla celá uřícená holčička s nosíkem nahoru a velkýma hnědýma očima. Mohlo jí být tak jedenáct. Ten fracek pískal a řval v kuse půlhodiny. Její mamka seděla přes uličku ještě s dítětem na klíně, tudíž se nemohla o svou řvoucí dceru starat.

„Prosím, mohla by ses ztišit? Chtěla bych poslouchat hudbu!“ věděla jsem, že to nemá cenu, ale i tak jsem ji okřikla.

Dívka se ke mně otočila čelem a prohlásila: „Jé, ahoj, tady vedle mě někdo sedí? Vůbec jsem si tě nevšimla.“ a začala se strašně smát, měla jsem toho dost.

„Prosím! Ztiš se nebo to řeknu tvé mamince.“ pokoušela jsem se o další pokus.

„Tak jo, ale musíš si se mnou povídat, strašně se nudím.“ řekla.

„No tak dobře. O čem si chceš povídat?“ zeptala jsem se.

„Třeba..Já nevím..Víš o tom, že jedu na koncert One Direction? Mám tam VIP místo hned v první řadě. Heč!“ vychloubala se.

Cože? Takový malý spratek? Kdybych tak mohla být na jejich koncertě já, ale na to není čas. V první řadě se musím věnovat studiu a pak mohu myslet na zábavu. Takový koncert by nebyl k zahození, One Direction zbožňuju!

„Spíš nebo bdíš?“ probrala mě z mého zamyšlení ta holka.

„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptala jsem se jí.

„Já jsem Rebecca, ale můžeš mi říkat Reb. Jak se jmenuješ ty?“ taky se zeptala a přitom si hrála s bezpečnostním pásem sedadla.

„Já jsem Victoria, ale Vic mi říkat nemůžeš!“ odpověděla jsem trochu příkře.

„Co to pořád posloucháš?“ Reb se zadívala na má sluchátka.

„To tě vůbec nemusí zajímat. Poslouchám čtené knihy, které potřebuju znát k mému studiu.“ zalhala jsem, nechtěla jsem jí říct, že poslouchám to samé, co ona.

„Nesnáším knihy, moje mamka mě nutí číst, protože, když jsem byla malá, tak jsem trošku koktala.“ odvětila.

„Za chvíli budeme přistávat v Londýně, cestující ať se připraví.“ ozvalo se z reproduktoru.

Připravila jsem se rozloučila s Rebeccou, a když letadlo zastavilo, rychle jsem uháněla pro zavazadla. Taxík mě dovezl až k mému bytu, bydlela jsem v centru Londýna. Stála jsem před vysokým domem, strašně mi připomínal mrakodrap…

One step to paradise č.1

Prolog:

Od malička jsem žila v malé vesničce nedaleko Kalifornie. Už jako desetileté dítě jsem milovala kreslení, pořád jsem něco čmárala na papír. Kvůli mé nemoci, kterou jsem měla jako předškolák jsem nastoupila na základní školu o měsíc později. Už od první chvíle jsem věděla, že v kolektivu oblíbená nebudu. Všichni už měli kamarády, jenom já jsem zbyla sama. Navzdory všemu jsem si našla kamaráda, který se časem stal mým nejlepším, Damian se jmenoval. U holek jsem nikdy moc oblíbená nebyla, braly mě za “zvláštní holku, která přišla do školy pozdě“. Táta mi vždycky říkával: „Victorie, až budeš velká, spoléhej se jen na sebe.“, tak jsem to brala vždycky, nikomu jsem nedůvěřovala natolik, abych mu řekla své nejtajnější tajemství, dokonce ani Damianovi. Když mi bylo nejhůř, vzala jsem si do ruky tužku a na bílý skicovací papír jsem začala kreslit své pocity. Postupem času jsem zjišťovala, že lépe mi jdou portréty. Někdy jsem je prodávala před domem, na malé dřevěné židli, která se každou minutu chystala rozsypat. Zanedlouho, v mých čtrnácti letech onemocněla a poté zemřela má maminka, která byla mou největší oporou, přestala jsem kreslit. Uvnitř jsem cítila prázdno. Jediný, kdo mi v tu dobu pomohl, byl Damian a můj táta. Když mi bylo sedmnáct, uvědomila jsem si, že už nechci zůstat v té malé vesničce, chtěla jsem něco dokázat, prostě jsem chtěla do velkoměsta. Přemýšlela jsem, vymýšlela jsem si různé plány do budoucna, začala jsem znovu kreslit. Jenom já, papír, tužka a příroda kolem. Moje nejmilejší místo byla velká louka, kde poletovali motýli, tekla úzká řeka, její šepot mi zní v uších dodnes. Bylo pro mě překvapením, když tatínek přišel ke mně do pokoje a řekl: „Promiň, že jsem Ti nic neřekl, ale vidím, jak se tady trápíš. Měla bys odjet někam daleko, postavit se na vlastní nohy a začít zcela nový život. Přijali tě na uměleckou školu v Londýně.“ tím jeho slova končila. Byla jsem strašně šťastná. Vím, že tatínek se o sebe umí postarat sám, takže jsem mu na to s radostí kývla. V den mých osmnáctých narozenin jsem dostala letenku do Londýna a těšila jsem na možnosti, které mi otevíral život ve velkoměstě…