„Tati, vážně mi budeš moc chybět!“ objala jsem tátu a
chystala se vyjít z domu.
„Já vím, Victorie, ale holt máš už byt v Londýně, školu
a velkou kariéru. Vkládám do Tebe naděje dítě.“ pronesl tatínek a v očích
se mu zablýskaly slzy.
„Neboj, na Vánoce přijedu zpátky za Tebou, ale teď už musím
letět, protože mi odjede autobus na letiště.“ Znovu jsem ho objala a zamířila
k autobusu, který stál na zastávce před naším domečkem.
„A nezapomeň Vic! Spoléhej jen na sebe!“ volal za mnou táta,
ale já už jsem mu na to neodpověděla, poněvadž jsem už stála na schodech
autobusu.
Řidiči jsem oznámila: „K Letišti prosím.“ a dala jsem mu
drobné. Řidič se usmál a vrátil mi desetník. Posadila jsem se na sedadlo a
neotáčela jsem se zpět, protože pohled na mávajícího tátu bych nesnesla.
Autobus uháněl až k letišti, kde jsem vystoupila. Pak
jsem šla na odbavení zavazadel a čekala na pokyn k nástupu do letadla. Až
když jsem se řádně usadila, přemýšlela jsem s walkmanem v uších.
Zrovinka mi zněla má nejoblíbenější píseň; Moments od One Direction.
Nechtěla jsem přijmout představu, že teď jsem už na světě skoro sama. Damian se
odstěhoval za školou na druhý konec, než jsem byla já.
„Co je to za hluk?“ pomyslela jsem si.
Zjistila jsem, že ještě neodlétáme, místo toho si vedle mě
sedla celá uřícená holčička s nosíkem nahoru a velkýma hnědýma očima.
Mohlo jí být tak jedenáct. Ten fracek pískal a řval v kuse půlhodiny.
Její mamka seděla přes uličku ještě s dítětem na klíně, tudíž se nemohla o
svou řvoucí dceru starat.
„Prosím, mohla by ses ztišit? Chtěla bych poslouchat hudbu!“
věděla jsem, že to nemá cenu, ale i tak jsem ji okřikla.
Dívka se ke mně otočila čelem a prohlásila: „Jé, ahoj, tady
vedle mě někdo sedí? Vůbec jsem si tě nevšimla.“ a začala se strašně smát, měla
jsem toho dost.
„Prosím! Ztiš se nebo to řeknu tvé mamince.“ pokoušela jsem
se o další pokus.
„Tak jo, ale musíš si se mnou povídat, strašně se nudím.“
řekla.
„No tak dobře. O čem si chceš povídat?“ zeptala jsem se.
„Třeba..Já nevím..Víš o tom, že jedu na koncert One
Direction? Mám tam VIP místo hned v první řadě. Heč!“ vychloubala se.
Cože? Takový malý spratek? Kdybych tak mohla být na jejich
koncertě já, ale na to není čas. V první řadě se musím věnovat studiu a
pak mohu myslet na zábavu. Takový koncert by nebyl k zahození, One
Direction zbožňuju!
„Spíš nebo bdíš?“ probrala mě z mého zamyšlení ta
holka.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptala jsem se jí.
„Já jsem Rebecca, ale můžeš mi říkat Reb. Jak se jmenuješ
ty?“ taky se zeptala a přitom si hrála s bezpečnostním pásem sedadla.
„Já jsem Victoria, ale Vic mi říkat nemůžeš!“ odpověděla
jsem trochu příkře.
„Co to pořád posloucháš?“ Reb se zadívala na má sluchátka.
„To tě vůbec nemusí zajímat. Poslouchám čtené knihy, které
potřebuju znát k mému studiu.“ zalhala jsem, nechtěla jsem jí říct, že
poslouchám to samé, co ona.
„Nesnáším knihy, moje mamka mě nutí číst, protože, když jsem
byla malá, tak jsem trošku koktala.“ odvětila.
„Za chvíli budeme přistávat v Londýně, cestující ať
se připraví.“ ozvalo se z reproduktoru.
Připravila jsem se rozloučila s Rebeccou, a když
letadlo zastavilo, rychle jsem uháněla pro zavazadla. Taxík mě dovezl až
k mému bytu, bydlela jsem v centru Londýna. Stála jsem před vysokým
domem, strašně mi připomínal mrakodrap…
Žádné komentáře:
Okomentovat