Neuvědomovala jsem si, co se kolem mě děje, vnímala jsem
pouze tužku a papír, kreslila jsem náhodné lidi, kteří kolem mě prošli.
Zachycovala jsem ty spokojené pohledy obyvatel Londýna, kteří si zrovna koupili
něco na sebe nebo dárek pro své blízké. Přitom se mi v uších
prostřednictvím iPodu střídali mé nejoblíbenější písně, písně One Direction.
Nejednou se v nákupním centru ozval ohlušující křik,
byl to křik děvčat a následně začala hrát z reproduktorů centra melodie.
Poznala jsem ji! Byla to písnička What makes you beautiful.
Vykulila jsem oči, sundala si sluchátka z uší a zírala
před sebe. Přede mnou stál velký houf holek, které ječely, pištěly a byly tam i
takové, kterým z očí tekly slzy.
„Co to je? Jsem ještě pořád v MOVISU? Uteklo mi něco za
tu dobu, co jsem kreslila a nevnímala svět kolem sebe?“ Přemýšlela jsem.
„Už jen minuta a začne autogramiáda s One Direction!“
ozvalo se z reproduktoru, když dohrála píseň WMYB.
V tu chvíli už mi to pomalu docházelo. V malém
útulném nákupním centru se konala autogramiáda. Nechápala jsem, proč jsem se o
tom dozvěděla až teď, určitě musely být vyvěšeny plakáty. Musela jsem zachovat
klid, i když jsem One Direction strašně zbožňovala, nechtěla jsem na sebe vzít
podobu “ječící fanynky“, která by udělala všechno pro to, aby se mohla klukům
podívat do očí. Uchopila jsem do pravé ruky tužku a začala jsem kreslit. Přišlo
mi jako dobrý nápad zvěčnit tuto chvíli na papíře. Črtala jsem pohledy plné
nadšení, překvapení a nervozity, ale hlavním terčem byl stůl, za kterým sedělo
pět kluků s úsměvy od ucha k uchu.
I přes ten hluk jsem slyšela mnoho vět, které vznesly
fanynky. Nesčetně krát jsem slýchávala větu: „Vezmeš si mě?“, která byla určená
hlavně Niallovi. Za tu dobu, co jsem seděla a čertala na lavičce za velkým
hloučkem fanynek, musel být už Niall snad tisíckrát zasnoubený. Musela jsem se
tomu zasmát.
Fanynek ubývalo a já pořád kreslila. Nepřestala jsem ani ve
chvíli, kdy už před stolem nebyla žádná fanynka. Zpozorovala jsem, že se na mě
kluci dívají a šuškají si mezi sebou. „Zachovej klid, Vic, jen zachovej klid.“
Dokola jsem si v mysli opakovala. V tom přišel ke klukům bodyguard a
pronesl něco ve smyslu: „Už tu stejně nikdo není, pojedeme.“ špatně jsem ho
slyšela. Kluci se zvedli, ale nešli směrem bodyguarda, šli směrem ke mně. Srdce
mi tlouklo jako splašené, nevěděla jsem, co mám dělat, ale zůstala jsem
v klidu.
„Že by nám tu zbyla ještě jedna fanynka, která by si mě
chtěla vzít?“ pronesl Niall a zeširoka se usmál.
„Promiň, ale myslím si, že srandu si můžete dělat
z někoho jiného.“ oplatila jsem mu.
„Tak jsem to přece nemyslel, jen jsem čekal, že v té
chvíli vyskočíš a budeš chtít autogram, objetí, cokoli, jako ostatní.“ řekl
Niall.
„V tom tě asi zklamu.“ mrkla jsem na něj a podívala jsem se
na zbytek skupiny, kteří sledovali, jak si s Niallem vyměňujeme názory.
„Víš ty vůbec, kdo jsme nebo nemáš ani páru?“ vmísil se do
konverzace Louis.
„Kdo by vás neznal? Slavní One Direction! Áááááá…“
napodobila jsem jekot největších fandů a prohlížela si výtvory, které jsem
během pár hodin vytvořila.
„Jo! Jsem dobrá, možná mi i uvěřili, že do nich nejsem
blázen jako doopravdy. Vedeš si dobře Victorio. I když…“ pomyslela jsem si.
„Co to máš? Ty kreslíš?“ sedl si vedle mě Harry. ,,Harry
Styles? Ach, můj nejoblíbenější člen skupiny, jak já ho zbožňuju.“ Proběhlo
mi hlavou a mé srdce začalo tlouct ještě rychleji než předtím.
„Ano, chodím o pár bloků dál na “Londýnskou Školu Umění“,
takže ano, kreslím.“ odpověděla jsem Harrymu a pousmála se.
„Můžu se podívat?“ žádal Harry.
„Ano! Všichni bychom se chtěli podívat.“ přimluvil se Liam.
„Není to nic extra, ale když chcete…“ pokrčila jsem
rameny a podala jim blok, s mými kresbami. Sledovala jsem jejich výrazy,
které byly plné úžasu, neubránila jsem se úsměvu.
„Podle mě to jsou ty nejhezčí kresby, které jsem kdy viděl.“
ozval se Zayn.
„Tak v tom s Tebou souhlasím!“ přidal se Louis.
„Děkuji moc.“ poděkovala jsem a zrudla jako jahoda.
„Už budeme muset jít, zanedlouho máme rozhovor v jednom
místním rádiu. Můžu si tuhle kresbu vzít s sebou? Moc se mi líbí.“ Harry
ukázal na papír, kde byl stůl, za kterým sedělo všech pět kluků zabraných do
podepisování autogramů.
„Jasně, stejně bych to na nic neměla.“ usmála jsem se na
něj, kluci se semnou rozloučili, Harry vstal s lavičky a přitom mě lehce
pohladil po zádech.
„Jak se jmenuješ?“ zašeptal mi do ucha.
„Victoria, celé mé jméno máš pod obrázkem.“ ukázala jsem na
svoji kresbu, kterou jsem mu dala. Zamával mi a všichni mizeli přede mnou, jako
by je pomalu, ale jistě zahalovala mlha…
Žádné komentáře:
Okomentovat